Je-li smlouva od počátku, „absolutně“ neplatná, mělo by na ni být pohlíženo, jako by nikdy nebyla uzavřena. Absolutní neplatnost není třeba zvlášť vyslovovat. V praxi se ovšem absolutní neplatnost projeví ve sporu, kdy zejména kterákoliv ze stran může absolutní neplatnost smlouvy namítat, resp. v tomto případě zpochybnit vlastnictví toho, kdo s nemovitostí disponuje. Soudy se otázkou absolutní neplatnosti mohou zabývat i bez návrhu. Dále může ten, kdo má na věci naléhavý právní zájem (nejen prodávající nebo držitel nemovitosti) podat žalobu na určení vlastnictví.
Absolutní neplatnost smlouvy zhojit nelze. Vlastnické právo k nemovitosti lze obecně vydržet po 10 letech „oprávněné držby“. Vydržitel musí být po celou tuto dobu v dobré víře, že se stal vlastníkem nemovité věci, přičemž do této doby se započte i doba oprávněné držby právního předchůdce vydržitele (srov. § 134 občanského zákoníku.) O možnosti vydržet vlastnické právo v případě nesplnění zákonem stanovených podmínek právního úkonu (v daném případě např. předchozí zveřejnění záměru, rozhodnutí příslušného orgánu obce apod.) lze mít nicméně pochybnosti s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000 – s přihlédnutím k jeho obsahu totiž může být argumentováno v tom smyslu, že s ohledem na obecnou zásadu „neznalost práva neomlouvá“ si druhá smluvní strana měla ve vlastním zájmu ověřit splnění všech zákonných podmínek platnosti smlouvy a pokud tak neučinila, nemůže být v dobré víře o oprávněnosti své držby.